Staří Egypťané věřili, že člověka netvoří jen tělo a duše. Sedm částí mělo rozhodovat i o životě po smrti

Představa člověka byla ve starověkém Egyptě mnohem složitější než jednoduché rozdělení na tělo a duši. Jednotlivé části lidské bytosti měly podle tehdejší víry rozdílné úkoly a význam. Patřilo mezi ně fyzické tělo, srdce, životní síla, stín, osobní duše, duchovní podoba vznikající po smrti i samotné jméno. Právě jejich zachování mělo souviset s tím, zda člověk mohl pokračovat v existenci také po smrti.

Tělo a srdce měly větší význam, než by se mohlo zdát

Fyzickou část člověka představovalo Kha, tedy tělesná schránka spojená s pozemským životem. Péče o tělo měla podle egyptských představ pomáhat udržovat rovnováhu mezi hmotnou a duchovní stránkou člověka. S tělesnou vitalitou byly spojovány také různé rituály, obřady a ochranné amulety. Zvláštní postavení mělo rovněž Ib neboli srdce. Egypťané jej nepovažovali pouze za tělesný orgán, ale také za místo spojené s emocemi a myšlenkami. Po smrti mělo být srdce zváženo bohem Anubisem a výsledek měl mít vliv na další osud zemřelého.

Ka měla člověka provázet i po smrti

Jednou z nejzajímavějších částí byla Ka, kterou lze v rámci tehdejších představ chápat jako životní sílu či duchovního dvojníka člověka. Byla spojená s jeho osobností a fyzickým tělem, její existence však podle egyptské víry smrtí nekončila. Právě proto hrála ochrana Ka důležitou roli také při pohřebních rituálech. Používaly se amulety a zaklínadla, která měla zesnulému pomoci bezpečně pokračovat v posmrtném životě. Stav Ka byl zároveň spojován s jednáním člověka během života. Morální chování a dodržování náboženských pravidel tak podle tehdejšího přesvědčení nemělo význam pouze pro život na zemi.

Další součást představoval Sheut neboli stín. Pro Egypťany nebyl pouhým optickým jevem, ale součástí lidské existence. Stejně jako stín nemohl existovat bez svého člověka, ani člověk podle této představy nebyl úplný bez svého stínu. Ještě složitější úlohu měla Ba, která vyjadřovala osobní duši či jedinečnou podstatu konkrétního člověka. Na rozdíl od Ka měla být schopná pohybovat se mezi světem živých a říší mrtvých. Podle tehdejší víry mohla tělo opouštět dokonce během spánku a právě s ní byly spojovány také sny a putování do jiných sfér.

Akh vznikal až po smrti

Smrtí měla vzniknout další podoba lidské existence označovaná jako Akh. Šlo o duchovní aspekt, který spojoval Ka a Ba a mohl podle staroegyptských představ dosáhnout vyšší formy existence. Akh přitom neměl být od světa živých zcela odstřižený. Věřilo se, že může pomáhat nebo chránit své blízké, především pokud lidé nadále pečovali o památku zemřelého. I to ukazuje, proč byly pohřební obřady, hrobky a připomínání předků v egyptské kultuře tak úzce spojeny s představou pokračující existence člověka.

Bez jména mohla existence člověka skončit

Poslední z uvedených částí představovalo Ren neboli jméno. Pro staré Egypťany nešlo jen o označení, kterým člověka oslovovali za jeho života. Jméno bylo spojeno přímo s jeho identitou a mělo přetrvat také po smrti. Pokud by zaniklo, podle tehdejší víry mohl zmizet i samotný člověk v posmrtném světě. Proto se jména zapisovala na hrobky, památníky a další předměty, které je měly uchovat. Tělo tak mohlo zemřít, ale zachování jednotlivých částí člověka mělo podle egyptských představ umožnit, aby jeho existence pokračovala dál.