Bratr chtěl rychle prodat dům po rodičích. Při prohlídce jsem pochopila proč

Rodinný dům na menším městě stavěli Alenini rodiče ještě v osmdesátých letech a žili v něm až do vysokého věku. Po smrti otce zůstala v domě několik let sama matka. Když zemřela i ona, bylo podle Aleny od začátku jasné, že ani jeden ze sourozenců se do domu stěhovat nebude. Alena bydlela téměř sto kilometrů daleko, Radek měl vlastní dům s rodinou. Prodej proto považovali za nejrozumnější řešení.

Lišili se však v tom, jak rychle chtěli všechno vyřídit. Zatímco Alena navrhovala nejprve projít osobní věci rodičů, roztřídit fotografie, dokumenty, nábytek a předměty, které měly pro rodinu hodnotu, Radek chtěl co nejdříve zavolat makléře. Tvrdil, že prázdný dům znamená jen další náklady a že odkládáním mohou přijít o vhodného kupce. „Pořád mi říkal, že se v tom zbytečně hrabu a že stejně většinu věcí nikdo chtít nebude. Protože bydlel blíž, měla jsem za to, že jen řeší dům praktičtěji než já,“ vzpomíná Alena.

První podezření přišlo v obýváku

Do domu se dostala až zhruba tři týdny poté, co s bratrem začali řešit prodej. Už v předsíni měla pocit, že něco nesedí. Chyběla stará komoda, která tam stála desítky let. Radek jí předtím nic neřekl. Když pokračovala do obývacího pokoje, všimla si dalších prázdných míst. Nebyly tam dvě starší lampy, zmizel obraz po prarodičích a vitrína, ve které matka uchovávala porcelán.

Alena nejprve předpokládala, že Radek věci pouze přestěhoval, aby bylo možné dům připravit na focení. Když mu zavolala, dozvěděla se ale, že část vybavení už rozdal a něco si odvezl k sobě. Několik kusů nábytku podle něj nemělo větší cenu a známý mu pomohl s odvozem. „Zeptala jsem se ho, kde je porcelán po babičce. Odpověděl mi, že ho má doma jeho žena, protože se jí líbil. V tu chvíli jsem pochopila, že jsme každý úplně jinak chápali, co znamená dědictví napůl,“ říká Alena.

Situace se vyhrotila, když otevřela zásuvku psacího stolu po otci. Pamatovala si, že v ní měl několik starších hodinek, sbírku mincí a krabičku s rodinnými šperky. Zůstaly tam pouze dokumenty a několik bezcenných drobností. Radek později přiznal, že hodinky i mince odvezl, protože se bál, aby z prázdného domu nezmizely. O špercích tvrdil, že neví.

Příběhy

Dcera mě nepozvala na svatbu. Nejvíc mě ranilo, koho si vybrala místo mě

Když se dvaapadesátiletá Marcela dozvěděla, že se její jediná dcera vdala, první šok vystřídala otázka, proč jí o svatbě nikdo neřekl. O několik dní později ale na fotografiích zjistila něco, co ji zasáhlo ještě víc. Po boku nevěsty totiž na místě, kde si vždy představovala sebe, stála nová partnerka jejího bývalého manžela.

Bratr tvrdil, že si vzal jen několik věcí

Radek podle Aleny odmítal, že by udělal něco zásadně špatného. Argumentoval tím, že dům pravidelně kontroloval, platil benzín, odvážel nepotřebné věci a věnoval přípravě prodeje svůj čas. Některé předměty si proto údajně vzal jako vzpomínku na rodiče. Jenže se sestrou se předem nedohodl ani na jednom z nich.

„Kdyby mi zavolal a řekl, že chce tátovy hodinky, pravděpodobně bych mu jedny nechala. Možná i všechny. Mně nešlo o to, abych všechno přepočítávala na koruny. Vadilo mi, že rozhodl sám a potom se tvářil, že se nic nestalo,“ vysvětluje Alena.

Další konflikt přišel ve chvíli, kdy Radek navrhl konkrétní prodejní cenu domu. Po odečtení nákladů chtěl zbytek částky rozdělit přesně na polovinu. Alena s rozdělením samotné nemovitosti problém neměla, požadovala však, aby si předtím společně sedli a sepsali věci, které už Radek z domu odvezl. Bratr to považoval za zbytečné a podle Aleny jí dokonce řekl, že několik starých předmětů přece nemůže srovnávat s hodnotou celého domu.

Spor nakonec nebyl o peníze

Právě tato věta mezi sourozenci způsobila největší roztržku. Alena začala zjišťovat, co všechno v domě původně bylo, a pomáhaly jí především staré fotografie. Na některých snímcích dokázala dohledat věci, které už v místnostech nebyly. Nešlo přitom pouze o drahé předměty. Zmizela například otcova sada nářadí, starý gramofon, několik obrazů i krabice s vánočními ozdobami, které si Alena chtěla ponechat jako vzpomínku na dětství.

Sourozenci nakonec prodej domu o několik týdnů odložili. Radek část věcí přivezl zpět a u dalších společně dohodli, kdo si je ponechá. Některé předměty už ale vrátit nešlo, protože skončily u dalších lidí. „Nejvíc mě nemrzely ty mince ani nábytek. Mrzelo mě, že bratr využil toho, že měl klíče a bydlel blíž. Myslela jsem, že po smrti rodičů budeme držet spolu. Místo toho jsem začala přemýšlet, co přede mnou ještě zatajil,“ říká Alena.

Dům se nakonec prodal a peníze si sourozenci rozdělili. Jejich vztah se ale změnil výrazněji než vlastnické poměry v katastru. Dříve si telefonovali několikrát do měsíce, dnes spolu podle Aleny řeší hlavně praktické věci. Z dědictví si nakonec odnesla několik fotografií, matčinu kuchařku a staré vánoční ozdoby, které se podařilo získat zpět. Právě ty pro ni mají větší hodnotu než většina věcí, kvůli kterým se s bratrem pohádala.